HUMMER CENTRUM PRAHA 2010 - 6. závod

O druhém říjnovém víkendu se areál Hummer Centra v Praze stal dějištěm závěrečného podniku Mistrovství ČR v Truck Trialu. Pro závodníky bylo nachystáno celkem 12 rozsáhlých sekcí, což mělo za následek, že všechny sekce byly ohraničeny nejen tzv. mlíkem, ale též časovým limitem. Hlavní komisař toto omezení odůvodnil rychlejším průjezdem sekcemi, aby se posádky v rozsáhlých sekcích dlouho nezdržovali a dostali se tak i do ostatních sekcí. Bohužel tento záměr se zejména v naší kategorii nepovedl, jelikož za celý soutěžní víkend jsme sekci navštívili jen v sedmi případech, což běžně naše skupina vozidel stíhá během jednoho dne. Velkou měrou k tomuto neblahému faktu přispěla i skutečnost, že i přes poměrně vysokou účast vozidel kategorie P (4 soutěžní posádky), byla naše skupina S1 s touto skupinou sloučena. Tímto sloučením se tak oproti jiným kategoriím, které byly naopak rozděleny do více skupin, stala naše skupina nejpočetnější.

Sobotní program byl zahájen ranní rozpravou bohužel opět až po desáté hodině ranní. Proč bohužel, když tomu tak vždy bývá? Na pátém závodě konaném v pískovně u Kunštátu na Moravě, bylo společně mezi posádkami a vedením závodu dohodnuto, že z důvodu mimořádného zařazení tohoto šestého závodu do tohoto podzimního termínu, bude začátek jak nedělního, tak i sobotního programu posunut již na devátou hodinu. Toto posunutí mělo zabránit jízdám v sekcích v pozdějších večerních hodinách, kdy už světelné podmínky nejsou ani pro jednu stranu ideální. Bohužel, jaksi se nějak na tuto dohodu asi pozapomnělo. Po ukončení rozpravy se tak konečně vozidla rozjela k soutěžním sekcím.

Naší sloučené skupině S1 a P byla jako první soutěžní sekce určena sekce č. 8. Sekci dominoval výrazný ostrý vrchol, po jehož stranách bylo rozmístěno celkem šest brankových polí. Hned úvodní brankové pole navazující na startovní branku, bylo umístěné v nebezpečném sjezdu s bočním náklonem. Do brány jsme proto najížděli velmi pomalu a s citem. Jakmile byla na úrovni brány osa přední nápravy našeho vozu, pobídli jsme motor a rychle sjeli dolů, abychom zabránili převrácení. Dále následovaly dvě brány vedoucí přes onen vrchol. Našemu vozu výjezd po strmém stoupání nečinil větší problém a tak jsme obě brány postupně zdolali. Cestou nás však trochu pozlobila ruční brzda, která se zrovna rozhodla nespolupracovat a tak jsme díky ní ztratili drahocenné minutky. Další pole bylo umístěno opět v bočním náklonu na hraně kopce. Bohužel časový limit dál neúprosně ukrajoval cenné vteřinky a tak jsme se nakonec rozhodli tuto bránu vynechat, jelikož pro potřebné správné najetí již nebyl dostatek času. Zamířili jsme proto zdolat alespoň ještě jedno brankové pole, které nebylo nijak náročné a z něj již rychle protnout čáru cílové branky, aby bodová ztráta nebyla ještě větší.

Jelikož byla naše společná skupina tou nejpočetnější, do druhé sekce jsme se dostali až po více než dvou hodinách. Naše tedy druhá sekce, byla umístěna v nepřehledném a příšerně zarostlém svahu, ve kterém měly posádky při prohlídce tratě velké potíže všechna branková pole vůbec najít. Nakonec se podařilo, avšak ukázal se druhý problém. Sekce, i když byla celá ve svahu a tudíž v bočním náklonu, tak nebyla nijak zvlášť náročná, avšak pořadatelé zde vytvořili jinou záludnost. Branková pole byla rozmístěna a orientována tak, že nalezení správné cesty vyžadovalo značnou dávku přemýšlení. My jsme si proto pro usnadnění celou sekci schematicky nakreslili do jednoduché mapky, nad kterou následně vymysleli tu nejsnazší cestu.

Třetí sobotní sekce nás zavedla do části lokality s výrazným svahem, na kterém bylo vytvořeno hned sekcí několik. Nám byla přidělena nejkrajnější a nejspíše asi i nejnáročnější. Do sekce se sjíždělo po strmém svahu dolů, po kterém se muselo i vyjet zpět ven. Dole pak bylo připraveno několik náročných brankových polí, umístěných nejčastěji v nebezpečných bočních náklonech. Nejnáročnější branka byla pak umístěna v prostřední části svahu, kde krom značného náklonu vykukovalo několik kluzkých kamenů, které nevěstily nic dobrého. Pro naši kategorii pak bylo umístěno ještě jedno brankové pole a sice v zarostlé části, kde byla i hromada starého hnoje se slámou. Než se naše posádka dostala na řadu, tak se sekci pokusilo zdolat několik jiných posádek. Nakonec se však pouze dvěma posádkám podařilo sekci opustit. Většině posádek se nepodařilo vyjet zpět po svahu vzhůru, jelikož posádka speciálu Mouchoď zde před nimi uvízla a vyhrabala zde takové rigoly, že se skrz ně již nikomu dalšímu a ani jí samotné nepodařilo dostat. Dvě posádky (posádka vozu Edward a Luděk Bartušek z naši skupiny S1) však čekal ještě horší osud. Při zdolávání zmíněné velmi náročné branky umístěné uprostřed svahu, jim přední kola sklouzla po vyčnívajících kamenech a jejich vozidla se tak v nekontrolovatelných kotrmelcích skutálela až dolů. Naštěstí pevné ochranné rámy a další prvky zajistily minimální škody na vozidlech, ale zejména posádek, kterým se tak nic nestalo. My jsme onu branku již od počátku plánovali vynechat, což se po oněch dvou pádech ukázalo jako správné rozhodnutí. Po strmém sjezdu dolů, jsme se tak vydali zdolat alespoň všechna ostatní branková pole. V jednom brankovém poli nás však velmi potrápil velký kus kamene, který se nám dostal tak nešťastně pod kola, že nám neustále znemožňoval projetí. Rozhodli jsme se proto raději zdolat nejprve jinou branku a poté se k této opět znovu vrátit. Po úspěšném projetí nás čekala ještě cesta skrz onu zarostlou branku zpět ke kamenu. Zde jsme se však dostali s naším vozem do pasti a naše vozidlo usadili v onom hnoji a všechny další plány byly rázem v loji a museli jsme zbytek sekce neplánovaně vzdát. Po odjetí i posledního vozidla jsme čekali na přidělení čtvrté sekce, které však již nepřišlo. Bohužel přišlo rozhodnutí a z důvodu velkého počtu soutěžních posádek v naší skupině nám další sekce přidělena nebyla a tak jsme sobotní klání bohužel ukončili již v půl páté odpoledne.

Neděli jsme zahájili celkem překvapivě. Organizátoři se rozhodli netolerovat pozdní příchody a tak všem, kteří nebyli včas na nedělní rozpravě, bylo uděleno 80 t.b. Naštěstí naše posádka patřila mezi těch pár šťastných, kteří byli ve správný čas na správném místě. Nedělní jízdy jsme zahájili na stejném svahu, kde jsme v sobotu skončili, jen nám byla určena sekce první. Po startu byl opět menší sjezd dolů a po cestě bylo opět jedno velmi nebezpečné brankové pole v bočním náklonu. Bohužel toto pole bylo tak nešťastné, že se nám do něj díky našemu malému rejdu nepodařilo moc ideálně vjet a tak při následném rychlém sjezdu jsme onou brankou neprojeli. Další branková pole byla už o něco snazší a tak jsme je postupně zdolávali jedno po druhém. Jedno z nich nám však uznáno nebylo, jelikož sice nebylo zlomené předním kolem, ale dostalo se nám tak nešikovně při výjezdu pod nárazník, který jednu z tyček následně o kousek zkrátil.

Druhá nedělní sekce byla hned vedle té první, takže jsme nemuseli ztrácet čas dlouhými přejezdy. Sekci tvořilo několik výjezdových brankových polí. Jedno z těchto polí nás potrápilo při jeho opouštění, kdy jsme z něj potřebovali zcouvat, avšak v cestě nám stály všudypřítomné dřeviny. Síla vozu sice vozidlo skrz keře dostala, avšak šrámy na kabině a hlavně na rukách řidiče zabolely. Jiné brankové pole nás zase nechtělo hned pustit skrz a tak jsme kouskem zadního rámu zůstali v brance. Pořádně jsme naší Tatřičku poškádlili a pěkně bokem po svahu kousek po kousku se z branky dostali ven.

Třetí nedělní sekce nás čekala na opačné straně lokality. Bohužel po delší době se na našem vozidle objevila technická závada. Při příjezdu k sekci jsme zjistili, že nám přestal fungovat posilovač řízení, což pro manévrování v terénu je hodně nepříjemné. Díky tomuto faktu jsme museli přizpůsobit i jízdu v této sekci a vynechat tak poslední velmi těžkou branku, ve které by bylo možná potřeba velmi citlivě a poté velmi rychle se zatáčením pracovat. Pokusili jsme se proto zdolat alespoň ostatní branková pole. To se nám naštěstí vcelku podařilo a tak jsme mohli projet cílovou brankou.

Po této sekci nás čekala pauza na oběd. Bohužel se však též blížil i čas ukončení jízd a tak vzrůstaly obavy, že po obědě již nebude dostatek času na další sekci, což se následně i potvrdilo. Po polední pauze jsme byli svoláni k sekci č. 7, což byl především průjezd bahnitým korytem s minimálně půl metrovou vrstvou bahna. Toto jsme jako skupina odmítli, za což se nám od hlavního komisaře dostalo ukončení závodu. Vznesli jsme proto protest, jelikož dle regulí máme na odmítnutí sekce právo. Zde nám bylo vytknuto, že naše skupina permanentně odmítá vodní sekce a že jiná již není. Bohužel problém je ten, že naše malá auta si ve vodních sekcích v porovnání s vozy z ostatních skupin moc neporadí, jelikož my máme vodu až po kabinu, ale ostatní jen po kola, takže pak většinou ve vodě končíme a musíme být vyprošťováni, což zejména u této sekce by nebylo žádoucí. Nakonec po dalších rozepřích a našich stížnostech např. na brzké ukončování jízd a nesmyslným slučováním, nám byla přidělena sekce jiná. Zde však pořadatel odebral většinu bran, takže soutěžní klání degradoval na nulovou hodnotu. K nám přidružená skupina vozidel kategorie P, toto jednání rázně odsoudila a na protest závod opustila. Naše skupina sekcí projela a pro změnu se v sekci zdržela co nejdéle.

Bohužel tímto přístupem se jen více ukázalo, jak je to s vlastním podnikem Truck Trialu. Při vyhlášení jsme se od několika účastníků dozvěděli i smutnou informaci o počtu diváků, kterých bylo po oba dva dny jen v řádech stovek. Bohužel zlaté časy, kdy jsme my na trial chodili ještě jako diváci, jsou nejspíše nenávratně pryč. Propagace tohoto sportu se blíží nule, ochota vedení dát posádkám prostor si alespoň za nehorázně vysoké startovné trochu zajezdit, je také minimální. Toto je bohužel smutné zakončení letošní sezóny a je velká škoda, že tento velmi zajímavý a dříve velmi navštěvovaný sport takto dopadl.