MILOVICE 2009 - 1. závod

O víkendu 18.-19. dubna se konal první závod Mistrovství českého Truck Trialu roku 2009. Toto datum jsme měli v našich kalendářích velmi tučně zvýrazněné již hezkou řadu měsíců, jelikož to byla první příležitost, kde naše vozidlo pořádně vyzkoušet. V pátek, v den našeho plánovaného odjezdu do místa konání se však situace dramaticky změnila a už už to vypadalo, že si premiéru budeme muset přeložit na jiný termín. Ráno při startování totiž vypověděl službu rozdělovač, od výfuků se začala pálit podlaha a další drobné problémy. Naštěstí Michal s jeho otcem a vypětím všech sil postupně závadu po závadě odstranili a tak jsme po osmnácté hodině konečně vyrazili na náš první závod.

Do vojenského prostoru Milovice jsme dorazili po osmé hodině večerní za vydatného deště. Rychle jsme tedy složili Tatru z korby a připravili náš bivak na spaní. Po noci nás ráno uvítalo chladné počasí se zataženou oblohou, ale naštěstí už nepršelo. Po snídani jsme se vrhli na doladění drobných detailů na Tatře v podobě povinných samolepek, vyprošťovacího lana, seřízení pásů apod. a vyjeli k technické přejímce. Na místě již probíhaly přejímky vozů 4 posádek soupeřů. Po nějaké době došlo i na nás a nám nervozita tak značně vzrostla. Počáteční obavy se však brzo rozplynuly, jelikož jsme prošli bez jakékoliv výhrady a tak už nic nebránilo našemu vjezdu do soutěžních sekcí.

Naše první sekce byla na úplném konci v odlehlejší části a tak jsme se nemuseli obávat, že se hned ztrapníme před davy lidí. V úvodu nás čekalo rozlosování startovního pořadí a po malé korekci na nás zůstalo číslo 5 a tak jsme do první sekce jeli jako poslední. Měli jsme tedy dostatek času si sekci prohlédnout a shlédnout výkony soupeřů, jak si s danou sekcí poradí. Opět se však dostavila nervozita, která postupně sílila, jak posádky před námi postupně ubývali. A je to tady! Vůz se startovním číslem 105 na start. Poslední nadechnutí a popřání mnoho štěstí do našeho prvního kroku do sekce, kde vše záleží na tom kousku železa, ve kterém sedíme. Naše komisařka zvedá ruku se zatnutou pěstí a zvednutým palcem na znak, že můžeme vyrazit. První branka nás naváděla na strmý cca 1m sjezd. Šup, jen se nám trochu nadzvedli žaludky a už jsme byli dole, paráda a teď zase zpět nahoru a kolečkem do další branky. Postupně jsme projeli další dvě celkem snadné branky a už nás čekala jen branka poslední čtvrtá, na které pár posádek před námi pohořelo. Branka byla umístěna ve svahu v bočním náklonu, takže k převrácení nebylo daleko. Pomalu jsme si najeli a předem se shodli, že jakmile branku protneme přední nápravou, tak kola stočíme směrem dolů a rychle z ní sjedeme a snad se nepřevrátíme. Povedlo se! Bylo to o chlup, ale povedlo se a tak jsme sekci zakončili ještě cílovou brankou a s 46 t.b. se průběžně zařadili na třetí místo. Plní dojmů jsme vystoupili z vozu, kde k nám přistoupili i ostatní a pogratulovali nám k pěkné jízdě.

Další sekce v pořadí byla opět v odlehlé části, avšak na druhém konci a tak jsme se vydali k přesunu. Na místě došlo opět k prohlídce sekce a vymyšlení ideálního plánu projetí branek v sekci a to pokud možno s co nejmenším počtem změn směru jízdy a nástrah v podobě převrácení. Nyní jsme již byli celkem klidní a na jízdu jsme se už těšili, nervozita z nás spadla a tak jsme se vydali do naší druhé sekce. Branky jsme postupně zdolávali jednu po druhé v pořadí, na kterém jsme se shodli při prohlídce. Sekcí jsme nakonec projeli bez nějakých větších problémů a teprve až po jejím opuštění jsme se dozvěděli, že jedna branka nám nebyla uznána, jelikož jsme ji zlomili dřív, než jsme do ní vjeli. No nevadí, na to, že začínáme, to opět nebyl špatný výsledek a jsme tak spokojení.

Před polední pauzou jsme však ještě povolání k sekci třetí, kde nás čeká hluboké bahno, betonové roury a velmi strmé srázy. Není nám do smíchu. Postupně promýšlíme strategii a hned v úvodu nám je jasné, že jednu branku budeme vynechávat záměrně, jelikož hrozba převrácení je extrémně vysoká. Druhým klíčovým místem je onen průjezd bahnem, u kterého nemáme vůbec tušení, jak je hluboké a tak zde zase hrozí zapadnutí. Nakonec se shodujeme, že bahno zkusíme projet po okraji tak, abychom jednu stranu auta měli ve svahu na pevné zemi s vidinou, že takto by se to mělo dát projet. Opět na znamení komisařky se vydáváme na trať. Do bahna vede strmý sráz a tak najíždíme pomalu a opatrně. Pomalu začínáme zatáčet k okraji svahu, v tom se vše rázem mění. Auto okamžitě začíná padat a lehá si na pravý bok do onoho obávaného bahna. A je to! První naše, budka je na světě. Postupně se tedy škrábeme z vozu ven. S pomocí pak připevňujeme vyprošťovací popruh a jsme za pomoci druhého vozu zpět postaveni na kola. Motor bez větších problémů hned naskakuje a Michal s Tatrou bahnem projede jak nic. Škoda, škoda, vědět to hned, tak jsme bahnem projeli jak nic a nic z toho se nemuselo stát. Nevadí, jsme aspoň poučeni pro příště. Po této sekci následovala polední přestávka na oběd, kterou jsme však z větší části věnovali rychlé očistě vozu.

Na výzvu pořadatelů jsme se po polední pauze vydali zpět k soutěžním sekcím. Bohužel po cca sto metrech se z pod krytu motoru ozvala nepříjemná rána. Ihned jsme zastavili, abychom záhy zjistili, že se přetrhl jeden klínový řemen, kterým je poháněn levý ventilátor a především posilovač řízení. I přes nabízenou možnost pomoci ostatních posádek, jsme se rozhodli závody ukončit, abychom kvůli závadě za pár korun na voze neponičili něco důležitějšího. Tento závod jsme stejně brali jako první ostrý test nás a zejména samotného vozu, který ještě nebyl plně hotov. Proto ušetřený čas věnujeme opravě závady a následně dodělání vozu, abychom na druhý závod přijeli již s plně připraveným vozem.

Takový byl tedy průběh našeho prvního soutěžního klání. Závěrem tedy můžeme říct, že jsme spokojeni a vše nasvědčuje tomu, že můžeme být konkurenceschopní.